Pokud sledujete filmy z produkce USA, pak tam mnohdy uslyšíte i o takzvaných Homeowners asociations, tedy sdružení vlastníků domů. Jejich úkolem je pečovat o okolí dané čtvrti tak, aby tato byla skutečně reprezentativní a dobře se v ní bydlelo. V našich končinách však nic takového nenajdeme, bez ohledu na to, o jakou lokalitu se jedná.
To se může zdát zvláštní, koneckonců lidé chtějí, aby okolí jejich bydliště vypadalo co nejlépe. Zvláště proto, že to pak zvyšuje i hodnotu domu samotného, pokud jej budou chtít někdy později prodat. Proč tedy nemáme něco podobného, svaz který by se o tyto záležitosti staral, zvláště když máme svaz vlastníků bytových jednotek či bytová družstva, která zastávají v podstatě stejnou službu, jen v paneláku?
Problémy jsou tu hned dva. Jedním z nich je naše mentalita, kdy si nechceme nechávat zasahovat do soukromého vlastnictví. Praktikujeme to, že do toho, co provádíme na svém pozemku, nikomu nic není, pokud tím neobtěžujeme ostatní například hlukem. Rozhodně není ničí starost, zda máme posekanou trávu nebo zda nám na zahradě nestojí rozpracovaný kutilský projekt.
To, že si své soukromí chráníme, má samozřejmě svůj důvod. Ten najdeme v době, kdy u nás byl komunismus. Tehdy bylo udávání a špehování běžné, přičemž obojí je samozřejmě zásah do soukromí. Není tedy divu, že si jej nyní tak žárlivě hlídáme.
Ovšem není to jediný důvod. Již za komunismu jsme se naučili, že stát se o veřejné prostory postará. Zkrátka to není naše starost, nýbrž příslušných orgánů. Pokud tyto nedělají dobrou práci, pak na ně můžeme nadávat a ve volbách se pokusit na dané místo zvolit někoho jiného, o kom věříme, že si povede lépe, ale to je tak všechno.
Zda je to dobře či nikoliv je samozřejmě otázka. Tu však není tak snadné zodpovědět, jak by se mohlo zdát. Každá čtvrť je totiž unikátní, ať už svým vzhledem či obyvateli, a rozhodně nelze použít jeden metr pro všechny.